Tragický test jaderné bomby v SSSR v roce 1954 - následky

V poslední části svého vyprávění se budu zabývat následky zkoušky. I po padesáti letech si další generace lidí, a to vojáků i místních obyvatel, nesou s sebou následky tohoto šíleného experimentu.

4. Pravnuci lidí, kteří přežili pokus na Totském polygonu, žijí s predispozicí k rakovině

Žádné kontroly a sledování účastníků tohoto nelidského experimentu nebyly z důvodů utajování provedeny. Všechno se ukrývalo a zamlčovalo. Oběti ze strany civilního obyvatelstva jsou stále neznámé. Archiv okresní nemocnice v Totském od roku 1954 do roku 1980 je zničen.

„Ze Soročinské matriky jsme získali data pro stanovení úmrtí za posledních 50 let. Od roku 1952 na onkologické nemoci v okolních vesnicích zemřelo 3 209 lidí. Bezprostředně po výbuchu byla pouze dvě úmrtí. A potom dva vrcholy: jeden během 5 – 7 let po výbuchu, druhý na počátku 90. let.

Studovali jsme imunitu u dětí: brali jsme vnuky těch, kteří přežili výbuch. Výsledky nás ohromily: v imunogramech soročinských dětí prakticky nejsou žádné přírodní protilátky, které se podílejí na ochraně před rakovinou. U dětí fakticky nepracuje systém interferonové obranyschopnosti organismu proti rakovině. Ukazuje se, že třetí generace lidí, kteří přežili atomové bombardování, žije s predispozicí k rakovině“, uvádí profesor Orenburské lékařské akademie Michail Skachkov.

Účastníci Totského cvičení nedostali žádné dokumenty, ty se objevily až v roce 1990, kdy je co do práv srovnali s těmi od Černobylu.

Z celkového počtu 45 tisíc vojáků, kteří se zúčastnili cvičení v Totském jich v roce 1994 žilo jen o něco více než 2 000. Polovina z nich je oficiálně uznána za invalidy v první a druhé skupině, u 74,5 % se objevila onemocnění kardiovaskulárního systému, včetně hypertenze a mozkové arteriosklerózy, dále u 20,5 % nemoci zažívacího ústrojí, u 4,5 % zhoubné novotvary a nemoci krvetvorby. Dneska už nežije prakticky nikdo, tento experiment si vyžádal svou daň.

Po pádu Sovětského svazu se též někteří západní badatelé začali zajímat o osud lidí v této oblasti. V oblasti Povolží (Totský polygon se nahází poblíž města Busuluk – známého z historie 1. českolovenkého samostatného praporu v SSSR) před druhou světovou válkou byla komunita takzvaných Povolžských Němců, které Stalin následně v rámci své takzvané „národností politiky“ (podobně jako jiné nepohodlné národy – např. Krymské Tatary a další) buďto násilím přesídlil nebo vyhladil (dnes bychom řekli, že se dopustil genocidy). V rámci pátrání po přeživších Povolžských Němcích narazili i na výpovědi svědků, kteří přežili pokus v Totském v roce 1954. Zde je zkrácené svědectví Kathariny Nachtigal, rozené Unger z této oblasti mimo evakuovanu část:

„Všechny ženy z naší vsi byly zaměstnány sklizní vodních melounů na poli, náhle byly na moment naše oči oslepeny jasným světlem. Zazněl nejasný třesk a všechny ženy obrátily své pohledy k západu. Zde vyrůstal velký, černý houbovitý oblak, stoupal vysoko k obloze. „Atomová bomba, atomová bomba!“, křičely jedna přes druhou. Silný vítr na pole s melouny přinesl listy papíru, větve, mapy, úlomky. Žasly jsme nad vším tím velkým úkazem, kterého jsme byly nyní očitými svědkyněmi. Potom jsem chtěla sebrat velký dubový list, protože v naší oblasti žádné duby nerostly. „Nech to ležet, nevíme, čím je to znečištěné!“, křikla na mne Helene Schröder. Poslechla jsem její radu. Postupně vysoký sloup zmizel a my jsme začaly opět pracovat“.

Katharina Nachtigal dále uváděla, že z její vesnice (Kuterlja) a okolí postupně zemřelo mnoho lidí na rakovinu, dle jejího názoru na následky jaderné zkoušky, resp. ozáření spadem, který zasáhl celou oblast.

V současnosti po explozi „Tatjanky“ v dané oblasti už nejsou takřka stopy. Radioaktivita poklesla na úroveň pozadí (klesá s časem exponenciálně), na cvičišti zase cvičí vojáci, tentokrát ruské armády, vesnička Machovka, která je nejblíže epicentru zase stojí a vypadá jak před padesáti léty (typická ruská roubená „děrevňja“), příroda znovu obsadila vypálenou pláň a rostou tam stromy. Jen ty desítky tisíc zničených životů nikdo nevrátí. Na rozdíl od obětí v Hirošimě či Nagasaki, nikdo nepořádá shromáždění, nikdo je veřejně nepřipomíná jako výstrahu všem, kdo by snad chtěli někdy v budoucnu tyto zbraně použít.

Před dvaceti léty byl v Totském – v epicentru výbuchu – konečně vybudován malinký památník: sloup se zvony a jakási abstraktní konstrukce označující epicentrum výbuchu. 14. září tyto zvony v širé východoruské stepi zvoní na paměť všech zasažených radioaktivitou na střelnicích v Totsku, Semipalatinsku, Nové Zemi, Kapustin Jaru a Ladoze, na paměť obětí šílených generálů a maršálů, kteří se v době míru rozhodli záměrně vyzkoušet účinky jaderných zbraní na svých vojácích a civilním obyvatelstvu.