Atomové bombardování Japonska v roce 1945 - Mýtus a realita

Použití jaderných zbraní ´proti Japonsku je jednou z nejkontroverznějších událostí druhé světové války. Ve světle odtajněných dokumentů z amerických a japonských archivů to vypadá trochu jinak.

Letos uplynulo 71 let od konce druhé světové války a od doby, kdy byly poprvé použity jaderné zbraně proti konkrétním cílům a nikoliv jen při zkouškách na střelnicích. 6. srpna 1945 se bezpochyby změnil svět, lidstvo poprvé dostalo do rukou zbraň, resp. ovládlo energii, která je schopná zničit samu jeho existenci.

Od roku 1945 se vedou nekonečné diskuze o tom, zda USA měly či neměly jaderné zbraně ostře použít proti Japonsku, zda to bylo morální či nemorální a zda to bylo z vojenského hlediska nutné či nikoliv. Samozřejmě byly a mnohdy ještě i dnes jsou tyto úvahy a diskuze ideologicky zabarveny podle toho, zda dotyčný či jeho organizace patří k „pro-ami“ či „anti-ami“, zda se jedná o „chladného“ vědce či vojáka, nebo zda jde spíše o jedince zaměřené humanitně a pacifisticky. V takových situacích je nejlepší se podívat na historické dokumenty (pokud existují) a udělat si názory na základě jejich analýzy v kontextu doby, kdy k dané události došlo. Tajemství vývoje, výroby a nasazení jaderných zbraní patřilo po celou dobu druhé světové války a na ni plynule navazující války studené za jedno z největších a nejutajovanějších. To, co bylo zveřejněno a dokonce se dostalo do literatury, resp. stalo se i předlohami pro různé filmy atd., bylo pečlivě kontrolováno a cenzurováno příslušnými orgány americké administrativy. V polovině 90. let minulého století ovšem postupně končila „sanitační“ doba, kdy jsou podobné archiválie nedostupné pro běžné badatele a příslušné americké orgány začaly dokumenty z průběhu a konce druhé světové války zpřístupňovat. Je jich veliké množství a jsou rozprostřeny v mnoha archivech napříč USA. V roce 2005, resp. 2007, se objevil National Security Archive Electronic Briefing Book No. 162, což je soubor dokumentů týkajících se přípravy, výroby, sestavení speciální bombardovací skupiny a jejího výcviku, diplomatických jednání a špionážních informací týkajících se schopnosti Japonska vést dále válku, kličkování SSSR a jeho velice podivné role coby „prostředníka“ míru mezi USA, Velkou Británií a Čínou na straně jedné, a Japonskem na straně druhé, který v hodině dvanácté na Japonsko zaútočil, aby nepřišel o svůj podíl na kořisti, jednání japonské vlády a postoje císaře a konečně vlastního shozu obou jaderných bomb a zpráv o jejich účincích editovaný Williamem Burrem.

Prostřednictvím předložených dokumentů lze tedy nahlédnout do způsobu uvažování jednotlivých aktérů celého dramatu, a to na obou stranách. Záznamy, memoranda, zprávy atd. poskytují pohled na způsob uvažování vysokých důstojníků armády a námořnictva, vědeckých kapacit, podílejících se na vývoji této zbraně a konečně i nejvyšších politiků včetně amerického prezidenta Trumana a japonského císaře Hirohita. Myslím si, že jejich podrobné pročtení dává odpovědi na otázky, které bývají často v souvislosti s použitím jaderných zbraní proti Japonsku na konci války kladeny. Lze je v podstatě shrnout do následujících bodů:

1. Mělo použití jaderných zbraní proti Japonsku vojenské opodstatnění a vedlo ke zkrácení války a tedy v důsledku toho snížení lidských i materiálních ztrát na obou stranách?

Na tuto otázku je těžké odpovědět, nicméně správná odpověď je pravděpodobně ano. Japonsko v roce 1945 sice válku již samozřejmě vyhrát nemohlo, na straně druhé jeho představitelé byli odhodláni vést „opotřebovací“ válku s USA a dalšími Spojenci tak dlouho, dokud nedojde k jejich „vyčerpání a únavě“ z boje a nebudou ochotni přistoupit na kompromisní mír místo bezpodmínečné kapitulace, která byla zpočátku, stejně jako v případě nacistického Německa, ze strany Spojenců požadována.

Nacionalistický a militaristický režim v Japonsku se zásadně lišil od totalitních států, jako byly Německo či SSSR ve své podstatě. Pro Japonce bylo jedním ze zásadních požadavků jakéhokoliv míru zachování kontinuity císařské dynastie a monarchie jako takové coby „integrity“ japonského národa (vycházející z legendy o vyvolené rase Yamato). Demontáž nacismu v Německu (alespoň v jeho západní části) neznamenala likvidaci „němectví“ a Němců jako národa, nýbrž pouze návrat k „normálnímu“ stavu (parlamentní demokracie). Na druhé straně Japonci chápali demontáž „monarchie, resp. s ní svázaného zřízení a její případnou změnu v parlamentní demokracii či jinou podobnou formu „západní“ formy vlády jako likvidaci „Japonců“ ve své podstatě a přerušení tisícileté tradice japonských císařů coby zástupců „boha“ na zemi.

Nesmírně krvavé boje na Ivodžimě a Okinawě na podzim 1944 a jaře a létě 1945 předznamenávaly to, co by US Army a US Navy čekalo při pokusu dobýt japonské domácí ostrovy – nepředstavitelné masakry jak mezi útočícími americkými vojáky, tak mezi bránícími se Japonci. Jak uvedl jeden z amerických generálů – když obklíčíte 100 000 Němců, tak se vzdají, když obklíčíte 1 Japonce, bude bojovat až do konce a musíte ho zabít, aby jste posoupili. Boje na uvedených ostrovech skutečně ukázaly, že drtivou většinu bránících se Japonců bylo třeba zabít, aby ustal odpor. Američtí plánovači počítali při invazi na japonské domácí ostrovy se ztrátami v řádech statisíců u vlastních jednotek a milionů na straně japonské armády a civilního obyvatelstva (viz „Záznam z jednání konaného v Bílém domě v pondělí 18. června 1945 v 15:30“, přísně tajné).

Japonské velení a politické vedení tedy správně předpokládalo, že s narůstajícími ztrátami na straně USA a dalších členů koalice bude zejména v demokratických zemích sílit tlak na vlády a představitele, aby válku nějak ukončili a zabránili dalším mrtvým z řad svých voličů. V totalitních státech se nediskutuje, nacisté či komunisté posílali do bojů kohokoliv, a pokud se někdo postavil na odpor, byl potrestán. V demokratických státech může tlak veřejného mínění a opozice docílit i ukončení války za cenu „nedotaženého“ vítězství – viz válka ve Vietnamu o 25 let později.

Konečně je třeba uvést, že jedna taktika, kterou USA a Velká Británie a koneckonců i nacistické Německo používaly za druhé světové války, selhala. Jednalo se o představu opřenou o názory teoretiků letecké války Douheta a Fullera, že strategické bombardování měst konvenčním způsobem může rozhodnout válku, aniž bude třeba přikročit k pozemním operacím. Tato představa vyplývala ze zkušeností Velké války (tedy 1. světové), kdy se poprvé objevila letadla a došlo ke „strategickému“ bombardování, kdy ovšem morální škody a panika daleko převyšovaly ty vlastní škody materiální. Za druhé světové války byla tato taktika využita v plném rozsahu a opět selhala – německé nálety na Londýn a další anglická města sice způsobily ohromné materiální škody a vyžádaly si desetitisíce obětí a s morálkou a odhodláním Britů neotřásly, nálety RAF a USSAF na německá města svým destruktivním účinkem (ohnivé bouře, zničení Drážďan atd.) překonaly všechno, k čemu doposud došlo a i přes více než půl milionu civilních obětí a nepředstavitelné materiální škody ke kapitulaci Německa nevedly. Obyvatelstvo i průmysl se s tím „naučily žít“ a i přes obrovské strádání zbrojní výroba neklesala a morálka lidí a jejich vůle k odporu se nezlomila. Americké konvenční bombardování Japonska svým destruktivním účinkem překonalo i to bombardování Německa. Flotily obřích strojů B-29 spalovaly jedno město za druhým, velitel bombardovacích sil LeMay se proslavil coby „palič“, kdy se mu během jedné noci např. podařilo vypálit celý střed Tokya a zabít přes sto tisíc lidí. Přesto Japonsko nekapitulovalo a průmyslová výroba dále běžela. Japonci pořád věřili, že toto přežijí a USA a další nakonec „utahají“. Exploze atomových bomb bylo ovšem něco jiného, po nich jim došlo, že skutečně čelí riziku anihilace jejich vlastní existence ve své nejzákladnější podstatě a že má nepřítel prostředek, jak rasu Yamato z povrchu Země definitivně odstranit. Proto i císař Hirohito změnil názor a byl to on, kdo se rozhodl obětovat, pokud to bude nutné, aby svůj národ zachránil. Lze tedy konstatovat, že použití jaderných zbraní i přes všechna negativa přispělo k rychlému ukončení války a paradoxně záchraně mnoha dalších lidských životů.

2. Jak dlouho mohly USA a další spojenci ještě vést efektivně válku, aniž by to zcela negativně ovlivnilo jejich ekonomiku a následně i poválečný politický vývoj?

Jak jsem již uvedl v předcházející kapitole, prezident a vláda USA měly zájem co nejdříve ukončit válku s Japonskem minimáně proto, aby zamezilineúměrných ztrátám na životech amerických občanů, které by těžko obhajovali před svými voliči doma. Podobně vyznívá jeětě jedna záležitost, která je patrná z odtajněných dokumentů.

Ekonomičtí poradci jak americké, tak britské vlády své představitele začaliv létě 1945 upozorňovat na skutečnost, že zejména ekonomika USA se blíží k maximu toho, co může vydržet v podmínkách „válečného“ hospodářství, aniž by to zásadně omezovalo životní úroveň v USA. V Británii v té době již byl zaveden přídělový systém a hrozily reálné nedostatky zejména paliv před nadcházející zimou. Spojené státy se sice staly za druhé světové války „továrnou na zbraně a další materiál pro svobodný svět“, udržely svými dodávkami zbraní, potravin a dalšího materiálu ve válce proti nacistům a japonským militaristům Sovětský svaz, Velkou Británii a další země a dodaly ohromné množství potravin a dalšího materiálu pro obnovu zničené Evropy, alespoň té západní určitě, na straně druhé v reálu toto jednostranné zaměření ekonomiku zatěžovalo až na doraz a hrozilo, že dojde k útlumu, který by měl velmi negativní dopad na životní úroveň obyvatel ve Státech. USA proto potřebovaly válku rychle ukončit, aby z ní vyšly nejen jako vojensky vítězná velmoc, ale též jako hospodářský hegemon, což se jim nakonec podařilo.

3. Jaká byla opravdová role Sovětského svazu při ukončení války s Japonskem?

Obecně vzato zcela rozporuplná. Stalin se sice zavázal, že do tří měsíců od ukončení války s Německem zahájí boj s Japonskem, nicméně se mu do toho moc nechtělo. Jeslti spekuloval, že osamocený boj USA, resp. též Velké Británie s japonským císařstvím tyto země dostatečně oslabí, je věc druhá. Japonci, jak vyplývá z odtajněných diplomatických depeší a odposlechů radioprovozu, považovali (asi naivně) Sovětský svaz za prostředníka při možném vyjednávání „čestného míru“ (který by zachoval podstatu císařství) s USA a dalšími. Podle všeho jim nedošlo, že Stalin čeká jako predátor někde v džungli na chvíli, kdy bude kořist skolena a on si jí kus urve. Na druhé straně Stalin a jeho klika poněkud podcenili vývoj jaderných zbraní v USA a Velké Británii, neboť i přes to, že měli v Los Alamos svého člověka (Klaus Fuchs), tak do poslední chvíle patrně nevěřili tomu, že je možné jadernou zbraň sestrojit. Z toho je vyvedl až pokus „Trinity“.

Do poslední chvíle Stalin vyčkával a v podstatě hrál s Japonci dvojí hru. Útok zahájil až ve chvíli, kdy bylo jasné, po výbuchu první A-bomby, že se blíží rychlý konec a že by mohl přijít o kořist (původně si Sověti představovali, že dokonce obsadí ostrov Hokkaido). V učebnicích dějepisu za komunismu bylo jako velký přínos SSSR k porážce Japonska uváděno obklíčení a porážka tzv. Kuantungské armády ve sevrní Číně, resp. Mongolsku. Z odtajněných amerických depeší vyplývá trochu něco jiného. Američany tato spíše „armádní skupina“ moc nevzrušovala, a sice z jednoho rostého důvodu. Oni v zásadě nepočítali s tím, že by zasáhla do bojů o domácí japonské ostrovy. Už od podzimu roku 1944, po likvidaci většiny japonského císařského loďstva v bitvě u ostrova Leyte, americké námořnicto a námořní i pozemní letectvo prakticky ze sta procent ovládaly moře i vzdušný prostor nad japonskými ostrovy a přilehlými moři a Tichým oceánem. Americké ponorky dokázaly v podstatě to, co se nepovedlo německé Kriegsmarine vůči Británii, tj. zcela zablokovat lodní provoz mezi ostrovy a pevninou, resp. jinými ostrovy. V důsledku toho Japonci jednak neměli dost transportních plavidel pro přepravu tak velké masy vojsk a pravděpodobně i ta, která by vyplula, by šla ke dnu i s vojáky a technikou díky torpédům amerických ponorek či bombám a torpédům letadel startujících z desítek letadlových lodí či pozemních základen. Americký generální štáb prostě počítal s tím, že tuhle armádu nechá vyhladovět a když se nevzdá, zlikviduje ji ze vzduchu, konečně s pomocí A-bomb by to šlo rychle.

Výpad Rudé armády proti Kuantugské armádě byl proto jen a pouze akcí, která měla zajistit SSSR určitý podíl na kořisti (dodnes Rusko okupuje Kurilské ostrovy a další území, patřící před válkou Japonsku či Číně). Na Hokkaidó je již Američané nepustili (což bylo nakonec pro Japonce štěstím).

Co na závěr?

Ač se to zdá být pradoxem, tak nasazení jaderných zbraní proti Japonsku pravděpodobně mělo víc kladných aspektů než záporných. Minimálně určitě zachránilo statisíce a možná miliony životů jak Američanů, tak Japonců, které by byly ztraceny při dobývání ostrovů v boji s tehdy zcela zfanatizovanými Japonci. Dále pravděpodobně zabránilo expanzi sovětského komunismu na japonské domácí ostrovy. A konečně, stalo se mementem mori pro všechny, kteří by ve skutečnosti chtěli tyto zbraně použít znovu.