Kdo vlastně v roce 1945 zatopil metro v Berlíně? Mýtus a pravděpodobná realita - díl druhý

Tato část se zabývá možným scénářem vlastního zatopení z hlediska jeho mechanismu, nikoliv určení jasného původce. To bude předmětem další části.

3. Popis pravděpodobné sekvence zatopení

V předcházející úvodní části pojednání o tom, kdo vlastně a jak zatopil koncem války berlínskou podzemní dráhu jsem se zaměřil na popis dopravního systému včetně vzájemných vazeb a konstrukčních řešení. Možná se to může zdát někomu příliš odborné či zdlouhavé, nicméně si myslím, že pro pochopení vlastního mechanismu zatopení to potřebné znát je.

V této části se zaměřím na popis možného a pravděpodobného mechanismu zaplavení z ryze technického pohledu, jak asi probíhalo a další, následující části se pokusím odpovědět na otázku, kdo a proč tuto katastrofu způsobil. Z podkladových dokumentů vyplývá, že k zatopení nedošlo naráz, ale byl to dlouhodobější proces, který vyvrcholil 2. května 1945 v cca 8:00 ráno a pokračoval ještě několik dní po kapitulaci berlínské posádky. Nicméně, jak uvidíte v následujících odstavcích, celý proces začal prakticky o skoro rok dříve.

Když se vrátíme k technickému popisu stavby metra a S-Bahn, tak z něj vyplývá, že jsou trasy vedeny mělko pod povrchem, při přechodu vodních toků těsně pode dnem a obecně že Berlín má velice nevhodné podmínky pro stavbu podzemních děl (celé město leží na nánosech písku, štěrku atd. vzniklých postupem ledovce za poslední doby ledové s velmi vysokou hladinou spodních vod. Z toho vyplývá, že každé podzemní dílo musí být dobře založeno a opatřeno dostatečnou protivodní izolací a dále disponovat dostatečně výkonnými čerpacími stanicemi pro odsávání průniků. Berlínské metro i S-Bahn tak samozřejmě stavěny byly, podchody pod vodními toky byly opatřeny protizáplavovými uzávěry (tzv. Wehrkammer) a byly vybaveny čerpacími stanicemi. Na straně druhé, vzhledem k minimálním hloubkám pod terénem byly naplno vystaveny otřesům způsobeným explozemi těžkých leteckých pum (zejména trhavých, které měly zpožděné zapalování a explodovaly až poté, co se díky kinetické energii zaryly do země) a případně hroutícími se masami domů. Ke konci války k tomu samozřejmě přispěly i výbuchy trhavých granátů velkých ráží (152 a 203 mm) používaných sovětským dělostřelectvem. Tyto otřesy samozřejmě postupně vedly k narušování těsnosti a zvyšování průsaků do podzemních staveb. Vysoká hladina spodních vod byla ve městě za normálního života také snižována jejím čerpáním průmyslovými podniky, které ji využívaly ke své výrobě (zejména potravináři).

Když to shrneme, tak se voda do podzemí mohla dostat v zásadě třemi způsoby:

1. Ztrátou těsnosti stavby způsobenou otřesy atd. bez přímého průrazu konstrukce pod vodním tokem;

2. Záměrnou destrukcí konstrukce pod vodním tokem;

3. Vyřazením čerpacích stanic z provozu a postupným nastoupáním vody způsobeném "konstrukčními" průsaky a nebo průsaky od otřesů.

Jak následně uvidíme, zatopení bylo způsobeno všemi třemi způsoby s dominantním působením efektu uvedeným pod bodem 2.

Americký nálet z 24. května 1944

24. května 1944 provedla americká 8. USAAF (8th USA Air Force - Osmá letecká armáda USA) kobercový nálet na Berlín. Podle záznamů se nad město dostalo celkem 464 z 616 těžkých bombardérů B-17, které svrhly svůj náklad, jak bylo při tomto bombardování běžné, plošně mimo jiné na střed města. Jedna z těžkých pum dopadla do řeky Spree poblíž Jannowitzbrücke a explodovala ve dně řeky. To byla v té době asi celkem běžná záležitost, nicméně tato bomba explodovala nebezpečně blízko tzv. Waisentunnel. To je manipulační spojka, která vede od stanice Alexanderplatz pod Neue Friedrichstraße a Spree do stanice Neanderstraße skrz nevyužívanou stanici Stalauerstraße. Exploze pumy v těsné blízkosti způsobila netěsnost konstrukce tunelu. Následně tam byli vysláni dva potápěči berlínských hasičů, kteří nad tunelem zjistili ve dně Spree kráter o průměru asi čtyř metrů a poškození tunelu, které vysvětlovalo zvýšený přítok vody do trasy D. To ale ještě fatální rána nebyla, neboť se jednalo pouze o manipulační spojku a dařilo se pronikající vodu odčerpávat. Daleko horší zásah přišel na jaře 1945.

Nálet RAF z noci 3. na 4. dubna 1945

Dle ing. Bergera měl být U-Bahn vážně poškozen v noci z 3. na 4. dubna 1945. Pátral jsem v informacích o bojové činnosti RAF z té noci a nalezl jsem pouze údaje o "rušícím" náletu cca 35 stíhacích bombardérů Mosquito na Berlín. Nevylučuje to ovšem to, že cílem některého z těchto strojů mohla být tzv. Neue Mühlendamm-Schleuse, neboli zdymadlo na špici Muzejního ostrova (samozřejmě se může mýlit i ing. Berger v datování tohoto náletu). V každém případě puma či pumy cíl minuly a zaryly se do dna Spree přímo nad tunelem U-Bahn trasy A. tento zásah způsobil vážné škody a následně přímo vedl k zatopení části systému podzemní dráhy. Jednalo se o inkriminovaný usek mezi stanicemi Märkisches Museum a Klosterstraße. Výbuchy pumy či pum vážně poškodily konstrukci tunelu, patrně odervaly vnější izolační plášť, způsobily trhliny v železobetonové konstrukci a do tunelu se začala valit voda v odhadovaném množství asi 252 m3/h, tedy 0,07 m3/s, což odpovídalo při průměrném průtoku vody ve Spree 10 m3/s asi 0,7 % jeho množství. K přímé penetraci betonové konstrukce zřejmě nedošlo, plocha trhlin odpovídala otvoru o průměru 15 až 20 cm. Byla spuštěna čerpadla a hladina pronikající vody byla udržována pod úrovní kolejnic. S odčerpáváním pomáhal berlínský hasičský sbor. Provoz na tomto úseku byl zastaven. V té době již nebylo možné vzhledem k nepřekonatelným potížím spojeným s vývojem válečné situace pomýšlet na řádnou opravu provedenou ze suchého výkopu v jímce hrazené štětovnicovými stěnami. Byly provedeny pokusy s utěsněním poškozených míst shora pomocí suspenzí z jemného popela, hrnčířské hlíny nebo podobného materiálu. Za pomoci odčerpání vody byly tunel pod Spree a navazující úseky zachováván průchodný (i když mokrý) prakticky až do konce války, kdy byly přerušeny dodávky elektrické energie pro čerpadla a tunel se zvolna zatápěl a zátopa se šířila dále, dokud se nevyrovnaly hladiny s tou ve Spree.

Odstřel stropu tunelu S-Bahn pod Landwehrkanal 2. května 1945 ráno

Ač to bude znít jako paradox, na zatopení U-Bahn měl největší a nejrychlejší dopad odstřel stropu tunelu Nordsüd S-Bahn Tunnel pod Landwehrkanal, ke kterému došlo podle všech svědectví až 2. května 1945 ráno (uvádí se kolem 8:00), tedy v době, kdy berlínská posádka již kapitulovala a Hitler byl dva dny mrtvý. Řízeným odstřelem byl prolomen strop tunelu S-Bahn a do tohoto tunelu se začala valit voda. Trvalo to určitou dobu než hladina v tunelu nastoupala natolik, že se ve stanici Friedrichstraße přelila přes nástupiště a spojovacím schodištěm a chodbou začala proudit do stejnojmenné stanice U-Bahn ležící pod ní.

Tento proces byl samozřejmě vzhledem k množství, které do tunelu S-Bahn teklo, relativně rychlý. Protizáplavová vrata na podchodu pod Spree v tunelu S-Bahn (Wehrkammer) byla uzavřena, nicméně přibližně kolem 8. května patrně povolila dlouhodobým namáháním a došlo i k zaplavení severního úseku tunelu S-Bahn nad Spree.

Když to shrneme, tak přímou příčinou zatopení berlínského metra byly:

- poškození tunelu trasy A na podchodu pod řekou Spree leteckými bombami s následným odstavením čerpadel na konci války pro nedostatek elektrické energie, resp. kapalných PHM pro čerpadla. Zatápění v tomto případě probíhalo celkem pozvolna a dávalo čas lidem, uvnitř se nacházejícím, tunely spořádaně opustit. Celkem bylo zatopeno cca 19,8 km tunelů z 63,309 km podzemních tras (centrální úseky tras A, C, D a E).

- odstřel stropu tunelu S-Bahn po kapitulaci berlínské posádky, kdy došlo k relativně rychlému zatopení tohoto tunelu (v řádech hodin) s následným přelivem vody do tunelu U-Bahn. Tunel S- Bahn byl zatopen v celé délce, tj. cca 6,5 km.

- ostatní vlivy, jako např. zastavení čerpání podzemních vod průmyslovými podniky ke konci války, úniky z poškozených vodovodů a kanalizací atd. měly pochopitelně v porovnání s ostatním zanedbatelný účinek. Dá se jim v podstatě jen přímo přičíst zatopení kousku tunelu U-Bahn na konci trasy B u Uhlandstraße.

Předpokládám, že z uvedeného popisu je nyní mechanismus zatopení a jeho časová souslednost celkem jasná. Už z toho je vidět, že to poněkud nekoreluje s tradovanou "urban legend" o zatopení metra a masakru způsobeném mezi civilisty, raněnými německými vojáky a sovětskými vojáky tak, jak byla po desítky let prezentována. Že se totiž šílený Führer rozhodl ve svém posledním tažení zahubit co nejvíce svých spoluobčanů, kteří nebyli hodni toho, aby přežili, protože "zradili" jeho představy o "novém" Německu.

V následující části se zaměřím na průběh bojových činností a pokusím se určit pachatele odstřelu tunelu S-Bahn pod Landwehrkanal.